Věčně mladá měsíční bohyně Artemis se narodila současně se svým slunečním bratrem Apollónem. Vyvolává růst všeho živého na Zemi a pečuje o ně. Vesele loví se zástupem nymf, krásná jako jarní den a věčně panenská, a její kopí nikdy nemine cíl. Ráda odpočívá daleko od lidských zraků. Jeden jediný smrtelník, Akteión, ji spatřil, když vstoupil do jejího posvátného háje. A vzápětí ho rozhněvaná bohyně proměnila v jelena (a vyprávět už o tom nikde nemohl, protože jako jelena ho jeho vlastní psi roztrhali).

Jako most k bohyni všeho růstu (tedy životních, éterných sil) by snad Artemisia vést mohla. Pelyňků je mnoho druhů - a tenhle je ten pravý. Dále se budeme bavit jen o něm. A hledat spojení mezi ním a Artemidou.

Pelyněk roste na suchých, slunečných místech. V zahradě v dobré půdě je to mohutná dominanta s desítkami silných větví, vyrůstajících každé jaro z kořene. Tyčí se až do výšky člověka, stříbřitě září, větve jsou jako živoucí kopí chvějící se ve větru. Divoký v přírodě jsem ho viděla jen jednou - kdysi dávno v Podyjí,  v suché kamenité stepi. Nanejvýš metr vysoký, každá rostlina měla jen jeden či několik stonků, ale v té stepi jich byla spousta. Zářící éterický svit vyrážející vzhůru k nebi, z rozpálené pláně, kde jinak nejvýraznější byly kameny a zmije. Nic víc mi z toho místa neutkvělo, jen občasné smýknutí hada mezi kameny a vůně pelyňku. A pocit něčeho nadskutečného.

Když pelyněk (a teď se bavíme o domácích, krotkých rostlinách, jiné takhle zblízka neznám) začne růst, je to překrásný heboučký plyšáček k pomilování, milý, zvoucí. Mohutný chomáč stříbřitě zelených listů, celé je to měkké, kulaté, chce to vyplnit prostor do všech stran. Listy jsou vlastně docela velké, ale tolikrát zpeřené, že to celé působí dojmem velkého pomponu z malých lístků. Stále ještě se pohybuje ve sféře éteru, nevinnosti, panenských růstových sil, mládí a krásy. A pak náhle, někdy kolem vrcholícího slunovratu, přichází do puberty. Začne zakládat květenství podél svých větví - ještě panenská, ještě neprojevená - ale už je mnohem přísnější. A po větvích, tyčících se vzhůru jako zježená kopí, rostou lístky už mnohem menší. A v jejich paždí se chystají malá květenství. A ještě dlouho se chystat budou, vzpomínám si, když jsem poprvé čekala až vykvete a celé ty dva měsíce vypadal pořád stejně, jen se ta kopí protahovala. A najednou, na konci léta, začal zářit trochu jinak, malými zlatými kuličkami. Ale pořád velice cudnými. Artemis se potkala s Apollónem.

Když dospívá, už se nejedná o roztomilost a blízkost, ale o pozornost a vědomí. Když se o něj člověk zajímá, je rád, lidská pozornost mu dělá moc dobře. A šíří se pak kolem něho atmosféra bdělosti a přítomnosti a jakési čistoty - trochu jako strážce na hlídce. Proto ho ráda sázím ke vstupu do zahrady.

Když jsme předloni pozorovali s kolegy farmaceuty intenzivně pelyněk, přijela jsem později do práce a nadšeně to vyprávěla kolegyni, jak úžasná rostlina to je. Načež kolegyně mě zavedla ke svému truhlíku s muškáty, ať si to vypleju a odnesu - zrovna tam rašil, krásný, malý, plyšový. Bylo jasné, že tam čeká na mne.

A když jsme zkoumali, kterak by chtěl být pelyněk (tedy jeho kvetoucí nať) zpracován, vnímali jsme, že bytost rostliny se o naši práci intenzivně zajímá a celou dobu zpracování je přítomná a pozorná. Nakonec jsme si dali trochu výsledné substance na jazyk a pozorovali, jak její působení vnímáme (když to dělá současně více lidí, kteří se na věc plně soustředí, a pak to spolu sílí, může se jejich pozorování dotýkat pravdy - když přihlédneme ke konstituci každého jedince. Víceméně jsme se shodli na místě a způsobu působení, ale vůbec ne na tom, co komu připadá příjemné či podporující. Tam je potřeba ještě provést nějaké pokusy na různých lidech).

Tu jsou mé poznámky, kterak jsem ho pociťovala:
Macerát zastudena. Hořko na špičce jazyka, vůně nezaujala, svěží, uklidňující. Napětí a oživení v zátylku, nějak se mi objevila souvislost se sluncem, ptákem kroužícím na nebi, dálkami. Svěžest.
Čaj. Sladká vůně, hořko u kořene jazyka, stahuje hrdlo pod ohryzkem. Trochu pocit úlevy, jako poté, co se člověk vyzvrací. A stažení hrdla i skrze žlázy pod čelistí. Zbytek chutná hnusně.
Dekoktum (1/2 hodiny vařeno s chladičem). Před započetím varu duhové bubliny, pak stríbrné a zlaté. Po 30 minutách odvar přestal pěnit, tak jsme proces ukončili. Krásná vůně. Příšerně hořké, ale až tak moc, že na chuti vlastně nezáleží. Působí velmi silně, vzpřimujícím dojmem - ne přes páteř, ale přes hrudní kost, jako by ji vytahoval k nebi. Musla jsem to zkusit několikrát, jak moc neuvěřitelné mi to přišlo. Vždy hned po ochutnání si to vynutilo hluboký nádech a výdech, jako přijetí celého okolí do sebe, a vzpřímění skrze něj, jako impuls zvenku. Zbytek už nemá žádnou chuť.
Hydrolát. Mnohovrstevnatá vůně, celkem příjemná chuť, udělá světlo v hlavě.
Pražený. Ne moc dobrý, cítím působení v žaludku, ale nechutná mi.
Uhlí. Moc dobré, dalo by se jíst místo křupek. Úplně cítím, jak mi celým tělem proudí život, hlavně v pažích.
Popel. Jako rána do špičky jazyka, ostré, kyselé, pak slané. Bílý ostrý záblesk přímo do hlavy, úplné probuzení, ale jako v jiném světě. Vytváří důvěru.

Podle chuti a vůně je jasné, že bylina obsahuje éterické oleje (dle literatury konkrétně thujon, thujol, pinen, phellandren, azulen), hořčiny, třísloviny. Tradičně se používá na podporu trávení, ve formě výluhu nebo likéru.
Prokletí básníci pili pelyňkový likér - absinth. Ten se začal šířit na počátku 19. století, nejdříve mezi umělci a noblesou. Básníci i malíři s jeho pomocí hledali inspiraci, "zelenou vílu". Postupně docházelo k jeho vulgarizaci, Napoleonovi vojáci prý fasovali absint, protože po něm byli odvážnější, rychlejší a lépe se trefovali. A ještě později se absint stal nápojem chudých a zoufalých (kteří si ho často kupovali místo jídla). Nakonec byl zakázán, protože absinthismus byl prý mnohem horší než alkoholismus (a snižoval inteligenci a vědomí lidí na úroveň zvířat). Nezbývá, než si připomenout Artemis a nešťastného Aktaióna.

Podle antroposofického pohledu pelyněk reguluje působení astrality a Já v oblasti trávení (tedy by měl pomoci při ztrátě chuti k jídlu, dyspepsii, nedostatečném zapojení jater a žlučníku...) a pokud se tato oblast více zapojí, mělo by to zvyšovat imunitu, energii a radost ze života. Dle Rudolfa Steinera vede otrava absinthem k tomu, že vzduch a duše, místo aby správně proudily, se shromažďují na různých místech v těle a působí tím pocit pohody - podobně jako to přirozeně mají prasata. Ale u lidí to vadí a vede to k nemocem, jejich orgány potřebují pravidelné proudění.

A jak může Artemis pomoci, a proč bych se s ní měla spojovat?

Artemis je zosobněním životních sil. Čistá, panenská, ještě nedotčená vášněmi. Je spojena s měsícem, tedy s rytmy. Trávení je z velké části neseno rytmy a životními silami, vášně a jiný stres na něj nepůsobí dobře. Naproti tomu Já je potřeba k jasnému myšlení, a když zrovna musí zasahovat v oblasti trávení, moc nám to nemyslí. 
Na základě svých pozorování a toho, jak je vnímám, bych pelyněk použila na podporu trávení - při těžkostech v oblasti žaludku a jater nejraději dekoktum (ale protože to uvařit není jen tak, tak v nouzi i čaj), při těžkostech v oblasti myšlení uhlí nebo popel (i když v antroposofické farmacii se uhlí a popel využívají jiným způsobem). Kdybych chtěla očistit prostor od přílišných vášní, použiju vykuřovací svazek. A pro očištění lidské komunikace od zbytečných vášní bych použila hydrolát.
Anebo jakkoliv jinak... třeba běh lesem za svitu měsíce.

napsala Hanka

Kun, Nikolaj Albertovič: Starořecké báje, Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1976
Pelikan, Wilhelm: Heilpflanzenkunde I, Philosophisch-Antroposophisher Verlag Goetheanum, 1980