Ve Volfarticích na faře je mýdlárna Koukol. Provozuje ji Magdalena Špeldová jako jednu z aktivit spolku Koukol v obilí. Kromě výroby přírodních mýdel, svíček a mastí (do kterých používá na místě sbírané byliny) pečuje o druhově bohaté farní louky, obnovuje stará řemesla a staré slavnosti ročního koloběhu, provádí tím vším děti, v Novém Boru v obchodě s mýdly pořádá výstavy a jiné kulturní akce... a určitě i mnoho jiného, na co nepřišla řeč. Není divu, že se nám hned při prvním setkání velice zalíbila.

Náš Atelier usiluje o to, abychom preparáty, které vyvíjíme, mohli i vyrábět a prodávat. Rozhodli jsme se, že některé z nich budou potravními doplňky, jiné pak kosmetickými přípravky. Kosmetický přípravek je ale třeba mít certifikovaný - a v tomto procesu je nám Magdalena velikou pomocnicí. Jednak nám pomáhá v procesu certifikace (protože se svými výrobky už ji absolvovala a ví jak na to), ale hlavně - je ochotná nás nechat vyrábět ve své schválené provozovně. Protože se v mnoha pohledech na přírodu, férovost a další podstatné otázky shodneme, lepšího pomocníka bychom si nemohli přát ani ve snu.

Abychom i my, tedy Atelier, mohli přinést do našeho setkání něco inspirativního, rozhodli jsme se v polovině června zajet do Volfartic společně pozorovat krajinu a nějakou bylinu goetheanistickým způsobem. Účastnilo se několik členů Atelieru a Magdalena s jednou zaměstnankyní mýdlárny.

Vyšli jsme nahoru na Farský kopec a pokusili se vnímat krajinu pod námi a kolem nás ve všech jejích vrstvách. Její fyzickou podstatu. Procesy, kterými se utvářela. Náladu, kterou v nás vyvolává. Život v ní. Stopy lidského působení... A vše pozorované jsme poté sdíleli.

Jsem přesvědčená, že takováto pozorování dělají dobře nám i krajině. Zájem je prvním předstupněm lásky. Soustředěné pozorování posiluje vědomé vnímání a vytváří vztah k pozorovanému. Jak by člověk mohl nemít rád a nechtít chránit to, nad čím právě užasl? A po skončení je pozorovatel odměněn hlubokou radostí. Jako po láskyplném obejmutí.

Proto volám: Pozorujme alespoň občas vědomě krajinu. A vezměme k tomu i všechny, kteří se nechají. Zbytek dne budeme mít mnohem radostnější než předtím, je to jako požehnání. A s největší pravděpodobností to povede k mnohem větší péči o to, co je nám ve světě svěřeno.

Při následném povídání nahoře na kopci nám Magdalena vyprávěla, že jednou za čas v rámci práce místo výroby mýdel či sběru bylin spolu jdou po starých poutních cestách přes louky, aby se se svou krajinou spojily a více ji poznaly.

Při cestě tam i zpět jsme čekali, která bylina nás osloví, abychom se s ní mohli více poznat. Na cyklostezce, která bývala dříve železnicí, nás zaujala komonice lékařská. Zkoumali jsme samostatně rostliny a zapisovali, čeho si na nich všemi smysly všimneme. A pak jsme si své zápisky četli a pozorovali, co bylo pro koho důležité a pozoruhodné. Tak se ukázalo, že každý pozorovatel je trochu lapený svým jednostranným vnímáním, ale když se jich sejde více, mohou dojít k mnohem podrobnějšímu a objektivnějšímu obrazu. V dalších krocích jsme se pokusili pozorovat růstové síly v čase. A také, jak se liší komonice na různých stanovištích. A potom i to, jak na nás rostlina působí. K dalšímu kroku, pokusu o setkání s bytostí komonice, by bylo lepší přejít až další den, po projití nocí. Což už jsme společně nedělali, poněvadž náš den ve Volfarticích byl u konce - ale někteří jsme pak ještě druhý den diskutovali o tom, co jsme zažili, a co tahle rostlina přináší. I s přihlédnutím k čeledi bobovitých a jejich specifickým vlastnostem. A jak do toho komonice zapadá, a co si nese individuálního. A teprve poté jsme se podívali do herbáře (protože je lepší mít svůj obraz rostliny dříve, než převezmeme nějaký už oficiální).

Jsem přesvědčná, že tohle je velice důležitá nálada při tvořivé práci s bylinou. Nejdříve ji zkusit zkoumat bez předsudků, jako kdybychom ji potkali prvně v životě. Protože potom můžeme mít naději, že nám ukáže něco nového a nečekaného. Něco, čím chce přispět k lidskému uzdravení a vývoji.

Zapsala Hanka.